nejsem bloger, jsem deníčkář.
nechci si psát deníček.
nebo teda chci, ale znám se a vím, že do něj budu líná psát a nebo na to zapomenu. jako vždy. jenže teď na to mám chuť, potřebuju se vypsat, protože cítím, že to je to jediný, co mi pomůže. čtou to jen lidi, které to zajímá a kteří mi k tomu třeba mají co říct a neobtěžuju tím lidi, který to vůbec nezajímá.
dneska je 26.9.2018, je středa, 21:37 večer a já sedím sama v kuchyni, vařím brambory, piju cider a hledám práce na netu. jo, už zase, já vím.
je to přesně 3 měsíce, co jsem přestala dělat v Bubba Gumpu, protože mě to nenaplňovalo a cítila jsem se prázdná, vysáta. takže si teda pěkně blahopřeju, že po tak krátký době už se tak cítím zas. nevím, proč jsem si myslela, že když odejdu z jedné restaurace a obsluhování lidí, pomůže mi jít do jiný.. jak by řekla máma, je to jako jít z bláta do louže.
všichni mi říkaj, seš mladá, máš dost času na to si něco najít a navíc můžeš dělat co jen chceš. jenže to slyším už od 21. teď je mi 23 a já se nikam neposunula, nic jsem nezměnila. vždyť i tady na blogu popisek o mě začíná tím, že jsem 21 letá obyčejná holka ...
jsem snílek, tak to mám dost těžký. 90% dne si představuju, co bych chtěla dělat, kde bych chtěla být, jaký bych chtěla byt, jak by byl zařízenej, jak bych se chtěla oblíkat.. a místo toho jsem 14h denně v práci, kde obskakuju lidi, co by si přáli vodu z kohoutku a aby jídlo bylo za 6 minut na stole. chtěli by ten stejk víc udělanej, ale taky trošku krvavej, chtěli by špičatější vidličku, hezčí výhled, přáli by si, aby živá kapela nehrála tak nahlas nebo aby vlastně nehrála vůbec, taky by si dali brownie a chobotnici, který vlastně ani nejsou v menu.. no a to vše dělám v uniformě, ve který se necítím vůbec dobře a pak jdu domů..teda do domu, kde bydlím s lidma, se kterýma vůbec bydlet nechci.
chci mít čas, chci psát blog, chci být šťastnej a veselej blázen jako jsem bejvala..
a vám to sem píšu ne proto, abych se politovala, vždyť si za to přece můžu sama, ale proto, abych se nakopla. nechci vám psát články o fňukání, chci vám psát články o zážítcích a o radostech..
tak snad ten příští!
děkuju, že jste tu se mnou a že mě furt čtete, tohle přesně potřebuju.
s láskou,
Niky xx
P.S. ty brambory jsem rozvařila.
nebo teda chci, ale znám se a vím, že do něj budu líná psát a nebo na to zapomenu. jako vždy. jenže teď na to mám chuť, potřebuju se vypsat, protože cítím, že to je to jediný, co mi pomůže. čtou to jen lidi, které to zajímá a kteří mi k tomu třeba mají co říct a neobtěžuju tím lidi, který to vůbec nezajímá.
dneska je 26.9.2018, je středa, 21:37 večer a já sedím sama v kuchyni, vařím brambory, piju cider a hledám práce na netu. jo, už zase, já vím.
je to přesně 3 měsíce, co jsem přestala dělat v Bubba Gumpu, protože mě to nenaplňovalo a cítila jsem se prázdná, vysáta. takže si teda pěkně blahopřeju, že po tak krátký době už se tak cítím zas. nevím, proč jsem si myslela, že když odejdu z jedné restaurace a obsluhování lidí, pomůže mi jít do jiný.. jak by řekla máma, je to jako jít z bláta do louže.
všichni mi říkaj, seš mladá, máš dost času na to si něco najít a navíc můžeš dělat co jen chceš. jenže to slyším už od 21. teď je mi 23 a já se nikam neposunula, nic jsem nezměnila. vždyť i tady na blogu popisek o mě začíná tím, že jsem 21 letá obyčejná holka ...
jsem snílek, tak to mám dost těžký. 90% dne si představuju, co bych chtěla dělat, kde bych chtěla být, jaký bych chtěla byt, jak by byl zařízenej, jak bych se chtěla oblíkat.. a místo toho jsem 14h denně v práci, kde obskakuju lidi, co by si přáli vodu z kohoutku a aby jídlo bylo za 6 minut na stole. chtěli by ten stejk víc udělanej, ale taky trošku krvavej, chtěli by špičatější vidličku, hezčí výhled, přáli by si, aby živá kapela nehrála tak nahlas nebo aby vlastně nehrála vůbec, taky by si dali brownie a chobotnici, který vlastně ani nejsou v menu.. no a to vše dělám v uniformě, ve který se necítím vůbec dobře a pak jdu domů..teda do domu, kde bydlím s lidma, se kterýma vůbec bydlet nechci.
chci mít čas, chci psát blog, chci být šťastnej a veselej blázen jako jsem bejvala..
a vám to sem píšu ne proto, abych se politovala, vždyť si za to přece můžu sama, ale proto, abych se nakopla. nechci vám psát články o fňukání, chci vám psát články o zážítcích a o radostech..
tak snad ten příští!
děkuju, že jste tu se mnou a že mě furt čtete, tohle přesně potřebuju.
s láskou,
Niky xx
P.S. ty brambory jsem rozvařila.
Komentáře
Okomentovat