Sociální sítě klamou..

takže.....

když jsem si založila blog, chtěla jsem, aby z toho lidi poznali mě, aby se cítili, jako že se baví se mnou a jsme si blízcí, chtěla jsem si sem psát všechno, co mě napadne, když jsem veselá, když jsem smutná, naštvaná, když se mi něco zalíbí nebo naopak a chtěla jsem to všechno psát tak, jako bych k vám mluvila, čili né úplně spisovně a nechtěla jsem si na nic hrát. chtěla jsem vám ukázat můj opravdový život a svý pravý já, bez filtru.

jenže jsem se nechala unést sociálními sítěmi, nechala jsem se unést tou dokonalostí ostatních lidí a názory ostatních lidí, proto jsem vlastně přestala psát. neměla jsem náladu nebo jsem byla nějakým způsobem nešťastná a nechtěla jsem to přenést na vás, což ale znamená, že jsem vlastně nedodržela to svý pravidlo a ukazuju vám sebe jen když je mi dobře a stane se mi něco skvělýho.. takže pro vás všechny to vypadá jako že si žiju pohádkový život.. a není to tak.

na instagramu frčí instastories a ano, i já jsem jim podlehla a strašně mě to baví, ale když se nad tím zamyslím, tak to vypadá, jako že se všichni máme stejně a to stejně výborně. jezdíme na dovolený, jsme zamilovaný a naši partneři se k nám chovají jak k princeznám, chodíme na výborný večeře, na výlety, nakupujeme si nový supr oblečení, máme tunu kamarádů a nic nám nechybí. všimli jste si?

tak teď vám řeknu pravdu o sobě, jo?

nepsala jsem, protože jsem vám nechtěla ukázat, že se nemám dobře, přišlo mi jako že to nikoho z vás nebude zajímat, když se tady budu vypovídat o svých problémech, protože vás určitě zajímá jen to, kam jsem jela a co jsem jedla a jak jsem se měla fajn.. ale já už to nechci, nechci aby mi lidi záviděli něco, co nemám a to, že to nikoho nebude zajímat nebo to někoho bude nudit mi taky nevadí, já si to tady z počátku stejně psala hlavně pro sebe, abych si to jednou mohla přečíst a zavzpomínat nad svým životem..takže v tom odteď budu pokračovat  :)

Londýn mě štve. nebo ono to možná ani není Londýnem.. já nevím. víte co, mě štve? že mám kolem sebe lidi, kteří jsou starší než já a nebo si alespoň hrajou na vyspělý a rozumný a pak se zachovají jako když jsme zpátky na základce. mám kolem sebe lidi, co si hráli na veliký kamarády a pak se jednou urazili, přestali se mnou mluvit, vlastně mě ignorovali, ale přitom si stejně všímali nových věcí na mě a hned je okopírovali. ( welcome back to základní škola ) přece když mám s někym problém, půjdu si ho s tím dotyčnym vyřešit a ne ho pomlouvat všude, kde se dá  a pak to vlastně dopadá tak, že se na mě lidi koukaj skrz prsty, aniž bych vlastně něco udělala :D myslela jsem si, že jsme z tohohle vyrostli a že jsem od toho utekla, ale bohužel. každopádně první týden mě to trošku hlodalo, protože jsem to vůbec nechápala, ale teď už vím, že tyhle lidi v životě absolutně nepotřebuju. dělají mi víc starostí, než radosti.

nesnáším svou práci. připadám si, jako že se mi normálně roztejká mozek.. denodenně jen myju stoly a kontroluju záchody, otvírám lidem dveře a opakuju furt dokola otázku CHCETE STŮL NEBO SI TO TU JEN CHCETE PROHLÉDNOUT? CHCETE SEDĚT NAHOŘE NEBO DOLE? a to je vše. za minimální mzdu. já vím, měla bych odejít, ale ať hledám, co hledám, nic není pro mě.. a to, co je, na to nemám zkušenosti nebo věk. 

dál Gustavo. je to moje láska a vážně jsem zamilovaná, ale něco se v nás zlomilo a měli jsme trošku krizi. nikdy jsem nežárlila, neměla jsem důvod, ale s Gustavem je to jiný, jeho chování mě nutí si v hlavě dělat příběhy a trápit se, představovat si to nejhorší a připadat si totálně bezcenná a neužitečná, furt mám myšlenky, že pro něj nejsem dost dobrá, protože mu na mě pořád něco vadí. ale pak vždycky zjistím, že se chová tak, jak se chová, protože ho vlastně uvnitř trápí třeba to samý o mě, ale neumí to říct, tak to v sobě dusí a pak se chová jak blbec. já nevim. taky si pamatuju, že jsem nikdy nebyla zvyklá na doteky, držení za ruce nebo pusinkování a Gus si mě úplně hýčkal, neustále na mě šahal nebo mě pusinkoval, ale teď musím skoro poprosit o to, abych dostala pusu na rozloučenou nebo vůbec milej pozdrav. a to vám na sebevědomí nepřidá, že jo? ale nechám to být, musím se naučit si víc věřit a přestat se doprošovat a o něco furt prosit, tak snad se mi to povede :D

a tím bych asi dnes skončila, chtěla jsem vám jen přiblížit to, jak se mám a že nic není tak, jak se zdá.. že radši přidám fotku, kde jsme spolu zrovna šťastný, než abych se na instagram rozepsala o tom, jak mě něco trápí a jsem smutná. protože kdo by to chtěl číst, ne?

tak se mějte krásně, přeju dobrou noc a hezký víkend! :)))))

Niky xxx