hořící mozeček
právě jsem dočetla něco zajímavýho.
něco tak zajímavýho, že jsem letěla pro počítač, abych nemusela svýma "deep talk" otravovat mámu a kamarádky, jenže ten byl samozřejmě vybitej. tak jsem se úplně zapotila při myšlence, že zapomenu myšlenku, než se zapne.
taky jsem ještě ani nenapsala nadpis, jak jsem se těšila na to, až sem vypíšu svůj hořící mozeček.
asi tomu dám nadpis hořící mozeček. docela se mi to líbí.
no každopádně - k věci.
znáte to, jak se někoho zeptáte: jakej bys jednou chtěl/a mít život? kde se vidíš za tolik a tolik let? a 99% lidí odpoví: budu mít práci, která mě bude bavit, budu mít milujícího manžela, krásný děti a ještě krásnější dům. na zahradě mi budou běhat šŤastní psi a já budu tak strašně štastná, že samou láskou budu sousedům péct koláčky. no dobře, to už jsem zdramatizovala ( koukám na zoufalý manželky a tohle tam Bree dělá ) , ale tu první část znáte určitě všichni.
no a já víceméně odpovídala vždycky stejně, ale když se nad tím zamyslíte, víte, čím si musíte projít, abyste tohle zažili?
jakože uvědomujeme si my lidi, že máme sice tyhle krásný představy, ale bude to sakra těžkej proces se k něčemu takovýmu dostat? třeba já jo, já vám to řeknu, jakej byl můj plán.
myslela jsem si, že ve 24 budu už stará. budu mít nějakej svůj bussines ( kavárničku nebo tak ) a 2 děti. určitě budu hrozně štastná a zamilovaná. to mi bylo třeba 16-17, když jsem si tohle myslela.
ve 21 letech jsem se rozhodla, že půjdu žít do Londýna, protože tady je ten život úplně jinej, lepší ( to jsem byla ale blbá ) a že půjdu na hereckej kurz. protože jsem stydlivka, ale chci být určitě herečka.
takže asi takhle, do Londýna jsem se sice přestěhovala, ale na kurz jsem nikdy nešla, protože víte proč? já si jen představovala to, až bych ten kurz měla za sebou a třeba si v něčem zahrála a pak byla strašně slavná hvězdička, která hraje milenku Vetchýho nebo pije víno se Stašovou, ale nechtělo se mi hledat si kurz, zaplatit ho, docházet na hodiny, něco se učit a hlavně mluvit před lidma. tak jsem se na to vybodla.
no a to znamená, že jsem to doopravdy nechtěla. byla to jenom představa, která se mi zamlouvala a představovala jsem si ji jako jednoduchou a ideální. ale já to fakt nechci, teĎ už to vím.
taky jsem si představovala to, jak budu hrozná instagramerka a blogerka a budu dostávat zdarma prací prášky a mejkap, kterej neunosim a letenky po celém světě, jenže opět - vybodla jsem se na to, protože si na blog píšu jednou za uhra ( uherský rok, říkám tomu ted uhr, protože jich mám plnej obličej a přijde mi to hrozně legrační ) a nechtělo se mi opět procházet tím procesem, že bych tomu musela dát nějakej řád, pravidelný příspěvky, cpaní se všude možně, aby si mě někdo všiml a lidi mě začali sledovat a firmy oslovovat a já to ve finále asi nechtěla. nebo teda v tu dobu jo, ale ted jsem fakt ráda, že se mi to nepodařilo, protože dneska je to hnus a není možný jít na instagram a nenajít tam spolupráci nebo reklamu. jakože já vidím 10 příspěvku a z toho jich je asi 15 reklama. hahaha jsem vtipná.
a ještě k tomu předtím, ted je mi 24, nejsem herečka, ani blogerka a momentálně nemám absolutně žádnej cíl a plán do života, bojím se, že jsem stará a je na všechno pozdě, ale máma mi vždycky říká, že co má být to bude a já si asi prostě počkám, co pro mě nachystal osud. ježiši já jsem důchodce.
když se nad tím zamyslím, mám to tak vlastně už ted. musela jsem si projít x pracema, který mě trápily a byla jsem v nich neštastná, abych mohla pracovat tam, kde pracuju ted a kde jsem poprvé štastná. taky můj vztah, kterej vypadá jako ideální, plnej úsměvů, zážitků a lásky prochází krizema, kdy jsme spolu sice 24h denně, ale promluvíme na sebe 2x a jinak jsme každý v jiný místnosti. doufám, že tohle je ten proces k tomu, aby ten vztah pak byl úplně nejlepší, protože jestli ne, tak mi asi hrábne.
kdyby vás zajímala pointa tohohle příspěvku, tak se mě neptejte, protože mě by zajímala taky, každopádně je mi trošku líp, že jsem se vypsala a tak bych to asi uzavřela 😀
Niky xxx
něco tak zajímavýho, že jsem letěla pro počítač, abych nemusela svýma "deep talk" otravovat mámu a kamarádky, jenže ten byl samozřejmě vybitej. tak jsem se úplně zapotila při myšlence, že zapomenu myšlenku, než se zapne.
taky jsem ještě ani nenapsala nadpis, jak jsem se těšila na to, až sem vypíšu svůj hořící mozeček.
asi tomu dám nadpis hořící mozeček. docela se mi to líbí.
no každopádně - k věci.
znáte to, jak se někoho zeptáte: jakej bys jednou chtěl/a mít život? kde se vidíš za tolik a tolik let? a 99% lidí odpoví: budu mít práci, která mě bude bavit, budu mít milujícího manžela, krásný děti a ještě krásnější dům. na zahradě mi budou běhat šŤastní psi a já budu tak strašně štastná, že samou láskou budu sousedům péct koláčky. no dobře, to už jsem zdramatizovala ( koukám na zoufalý manželky a tohle tam Bree dělá ) , ale tu první část znáte určitě všichni.
no a já víceméně odpovídala vždycky stejně, ale když se nad tím zamyslíte, víte, čím si musíte projít, abyste tohle zažili?
jakože uvědomujeme si my lidi, že máme sice tyhle krásný představy, ale bude to sakra těžkej proces se k něčemu takovýmu dostat? třeba já jo, já vám to řeknu, jakej byl můj plán.
myslela jsem si, že ve 24 budu už stará. budu mít nějakej svůj bussines ( kavárničku nebo tak ) a 2 děti. určitě budu hrozně štastná a zamilovaná. to mi bylo třeba 16-17, když jsem si tohle myslela.
ve 21 letech jsem se rozhodla, že půjdu žít do Londýna, protože tady je ten život úplně jinej, lepší ( to jsem byla ale blbá ) a že půjdu na hereckej kurz. protože jsem stydlivka, ale chci být určitě herečka.
takže asi takhle, do Londýna jsem se sice přestěhovala, ale na kurz jsem nikdy nešla, protože víte proč? já si jen představovala to, až bych ten kurz měla za sebou a třeba si v něčem zahrála a pak byla strašně slavná hvězdička, která hraje milenku Vetchýho nebo pije víno se Stašovou, ale nechtělo se mi hledat si kurz, zaplatit ho, docházet na hodiny, něco se učit a hlavně mluvit před lidma. tak jsem se na to vybodla.
no a to znamená, že jsem to doopravdy nechtěla. byla to jenom představa, která se mi zamlouvala a představovala jsem si ji jako jednoduchou a ideální. ale já to fakt nechci, teĎ už to vím.
taky jsem si představovala to, jak budu hrozná instagramerka a blogerka a budu dostávat zdarma prací prášky a mejkap, kterej neunosim a letenky po celém světě, jenže opět - vybodla jsem se na to, protože si na blog píšu jednou za uhra ( uherský rok, říkám tomu ted uhr, protože jich mám plnej obličej a přijde mi to hrozně legrační ) a nechtělo se mi opět procházet tím procesem, že bych tomu musela dát nějakej řád, pravidelný příspěvky, cpaní se všude možně, aby si mě někdo všiml a lidi mě začali sledovat a firmy oslovovat a já to ve finále asi nechtěla. nebo teda v tu dobu jo, ale ted jsem fakt ráda, že se mi to nepodařilo, protože dneska je to hnus a není možný jít na instagram a nenajít tam spolupráci nebo reklamu. jakože já vidím 10 příspěvku a z toho jich je asi 15 reklama. hahaha jsem vtipná.
a ještě k tomu předtím, ted je mi 24, nejsem herečka, ani blogerka a momentálně nemám absolutně žádnej cíl a plán do života, bojím se, že jsem stará a je na všechno pozdě, ale máma mi vždycky říká, že co má být to bude a já si asi prostě počkám, co pro mě nachystal osud. ježiši já jsem důchodce.
když se nad tím zamyslím, mám to tak vlastně už ted. musela jsem si projít x pracema, který mě trápily a byla jsem v nich neštastná, abych mohla pracovat tam, kde pracuju ted a kde jsem poprvé štastná. taky můj vztah, kterej vypadá jako ideální, plnej úsměvů, zážitků a lásky prochází krizema, kdy jsme spolu sice 24h denně, ale promluvíme na sebe 2x a jinak jsme každý v jiný místnosti. doufám, že tohle je ten proces k tomu, aby ten vztah pak byl úplně nejlepší, protože jestli ne, tak mi asi hrábne.
kdyby vás zajímala pointa tohohle příspěvku, tak se mě neptejte, protože mě by zajímala taky, každopádně je mi trošku líp, že jsem se vypsala a tak bych to asi uzavřela 😀
Niky xxx
Komentáře
Okomentovat